Práce ve mlýně

Jak už jsme si připoměli, stály v Bohdalově celkem tři vodní mlýny. Pod hrází Horního rybníka, další u Dolního a nedochovaný u rybníka Vazebného. Obilí ve mlýnech se mlelo už od dob starého Egypta. Tedy od doby, kdy člověk začal zemědělsky hospodařit a přišel na to, že vypěstované obilní zrno je možné uskladnit a uchovat delší dobu a postupně ho semlýt a z mouky a kvásku péci výživný chleba.

Už ve starém Římě byl znám princip vodního kola. K nám do Čech přišel tento systém v raném středověku. Na Vysočině, která je přirozeným prameništěm a rybničnatou oblastí se vodní kolo začalo používat nejenom k pohonu mlýnů, ale také železářských hamrů a pil na dřevo.

Většinově byl zaveden pohon kola na horní vodu. To znamená, že mlýn byl umístěn ( v případě Bohdalova ) pod hrází rybníka a voda dopadala z vantrok ze shora na lopatky kola, která tak roztáčela. Rybník, jako zásobárna vody fungoval velmi dobře. Mlynář odebíral vodu přes stavidlo pouze podle potřeby.

Princip mletí - obrázek vodního kola a kamenů

Válcové moderní mlýny

K provozu každého mlýna bylo nutné zajistit spoustu činností. Od hospodaření s vodou a regulace jejího přítoku, přes příjem obilí ke zpracování, úpravu před mletím, mletí, třídění, míchání, až po expedici. Na tyto činnosti zpravidla mlynář nemohl stačit sám, proto měl k dipozici zaměstnance. Nejdůležitější z nich byl stárek, vyučený mlynář s tovaryšskou zkouškou a praktickými zkušenostmi mládka. Zajišťoval mlynáři přejímku obilí od mlečůa po dohodě s mlynářem pak řídil vlastní mletí i výdej semletého díla. Pokud bylo hodně práce, byla mlýnská chasa doplněna o jednoho nebo více mládků, taktéž vyučených mlynářskému řemeslu, získávajících potřebné zkušenosti, aby se později stali buď stárkem nebo samostatným mlynářem. Pro zajištění kontinuity mlýnských pracovníků, mnozí mlynáři zabezpečovali i školení učňů, takže mezi chasou se objevuje prášek, který obvykle po tři roky vykonával na mlýně pomocné práce a přitom se připravoval na výuční zkoušky a na pozici mládka.

Další důležitou součástí mlýnské stavby byla šalanda, místnost určená k ubytování chasy, zejmána mládků, prášků, někdy i stárka ( často však měl stárek svou vlastní místnost, občas i místnosti, kde bydlel i s rodinou). V šalandě musela být volná postel i pro případného krajánka, který se mohl kdykoliv ve mlýně objevit a mlynář se o něj musel postarat. Krajánek byl jakýsi mlynářský pocestný. Nejčastěji to byl vysloužilý člen mlynářského společenstva, který putoval od mlýna k mlýnu a přinášel nové zprávy z navštívených mlýnů. Chasa se na krajánky zpravidla těšila, protože to byla pro mlýn změna zaběhaného chodu, večerní posezení u piva s vyslechnutím mnoha zajímavých informací a popisu událostí jinde v kraji.

Důležitou členkou společnosti na většině mlýnů byla "panímáma", manželka mlynáře, která se těšila u chasy značnému respektu. Nejdůležitější osobou mlýna byl samozřejmě mlynář, zvaný všemi uctivě " pan otec". Jeho slovo bylo vždy rozhodující pro stárka a chasu; ve vztahu k "panímámě" síla slova záležela na vzájemné vazbě, dané často věnem, které panímáma do mlýna přinesla, jindy jen vzájemnou úctou lidí, kteří budují společné dílo.

Tak jako jiná povolání, procházelo i mlynářství obdobími útlumu a rozkvětu podle společenských a hospodářských poměrů.

Tak například na přelomu století 19. a 20. byl trh zaplaven levnou moukou pšeničnou z Uher - říkalo se jí podle toho "uherka". Ceny obilí a hlavně mouky klesaly a související činnosti měly velké potíže. Trvalo několik let, a problém se vlekl i po 1. svět.válce, než se přizpůsobila nabídka ze strany zemědělců poptávce zejména ze strany pekařů a přešlo se na jiný poměr pěstování a mletí žita a pšenice, než bylo u nás dosud zvykem. Také tím byla vyvolána změna technologie mletí od mlýnských kamenů k válcovým stolicím.

Dalším problémem spotřeby bylo období krize v třicátých letech dvacátého století, kdy úřady došly ke zjištění, že je příliš mnoho mlýnů ke zpracování daného množství domácího obilí. V té době bylo v Československu 10.000 mlýnů, v současnosti přibližně 100.