Pořízení hokejové výstroje a první zápas

Počátky hokeje v Bohdalově - kapitola 3

V roce 1961, ve kterém probíhala výroba mantinelů, jsme pořádali sokolské Šibřinky a dvě pouťové zábavy. Z jejíchž výtěžků jsme získali finanční zdroje na zakoupení toužebně očekávaných a vysněných hokejových dresů a hráčského vybavení. Když se konečně sešla potřebná částka vyrazili naši tatíci s pokladníkem Josefem Boháčkem na nákup do Prahy. Jeli starým nákladním autem Praga RND, řídil pan Nečas z Pokojova. Byli domluveni s ,,pražákem´´ Jendou Lánem, že je bude na okraji Prahy v jedné restauraci čekat a bude je vést Prahou k Domu sportu. Cesta do Prahy proběhla hladce a auto s posádkou bafuňářů Sokola dojelo na místo ještě o něco spíš. Jenda Lán nikde. S náklaďákem se v rušné ulici ani v okolí  nedalo zaparkovat, byl tam zákaz zastavení, a tak se náklaďák musel proplétat jednosměrkami Prahou. Jenda se objevil snad až za hodinu a konečně nás dovedl k Domu sportu. Tam jsme zaplatili a naložili objednanou kompletní výstroj pro celé mužstvo. Z Prahy už byla cesta jednodušší. Do zimy byla výstroj uložena na MNV, protože Sokol žádnou místností nedisponoval

V zimě, po peripetiích s výrobou ledu a osvětlením, které ještě pořádně nefungovalo, bylo kluziště konečně připraveno. Na další neděli dopoledne byl sjednán náš první zápas s tradičním rybníkovým soupeřem ze Znetínka. My jsme těsně před tím v malém sále kulturního domu vyfasovali celou výstroj a s problémy ji na sebe nějak připevnili. K hráčským kalhotám jsme zapomněli koupit kšandy. Na připevnění stulpen byly zase potřeba dámské podvazky. Ty jsme samozřejmě také nikdo neměl. Suspenzor nás všude tlačil a omezoval pohyb. Přesto jsme to na sebe nějak navlékli a přešli na kluziště. Tam nás již očekávalo množství diváků a na první pohled to vypadalo impozantně. Ramenatí chlapi v nádherných pestrých dresech se projížděli kolem mantinelu. Soupeř ze Znetínka přijel traktorem s vozem vystlaném slámou, jen s bruslemi a hokejkami. Nové kluziště, množství diváků a gólemové v bohdalovských dresech na ně zapůsobili natolik, že se shlukli v rohu hřiště, opřeni o hokejky a nejraději by odjeli domů. Jejich zkušený kapitán Jirka Růžička je ale přesvědčil ať se nebojí, a tak odhodlaně nastoupili na první buly. Jirka buly vyhrál, přihrál svému spoluhráči, ten se prohnal okolo našich nemotorných obránců a vstřelil vedoucí gól. Ukázalo se, že náš brankář, když se svalí, tak má kvůli nezvyklé výstroji  problém  rychle se znovu postavit na nohy. My ostatní jsme na tom byli podobně. Lehcí Znetíňáci kolem nás kroužili, my byli všude pozdě, a tak nebylo divu, že zápas suveréně ovládli a vyhráli 7:2. Ukázalo se, jaký je rozdíl, být vlivem výstroje o deset kilo těžší, zejména když jsme ji měli na sobě vůbec poprvé. V dalších zápasech se soupeři stejně vybavenými  to bylo lepší a zápas se zkušeným Bohdalcem, na jejich kluzišti, jsme dokonce vyhráli. Tu zimu jsme trávili na kluzišti každou volnou chvilku.     Zvyknout si na novou výstroj nějaký čas trvalo, ale za pár týdnů už jsme si připadali jako hvězdy v kanadské lize.

Vzpomínal, zpracoval a doplnil fotografiemi pan Alois Matějíček