Připomínka velikonoc

Velikonoce jsou nejvýznamnější křesťanské svátky spojené s ukřižováním a následným vzkříšením Pána Ježíše Krista. Jsou to svátky pohyblivé, podle tradice se slaví po jarní rovnodennosti stanovené na 21. březen a to v neděli po prvním jarním úplňku. To tedy znamená, že Velikonoční neděle může být v době od 22. března do 25. dubna. Velikonocím předchází šest postních nedělí. Poslední, šestá neděle postní se nazývá Květnou nedělí a je dnem připomínajícím vjezd Ježíše Krista na oslu do Jeruzaléma. U nás se v tento den světí květy jívy, známé jako kočičky. Posvěcené kočičky se zastrkovaly za domácí kříž nebo svaté obrázky ve světnici. Po Květné neděli následuje Škaredá středa, jejíž název pochází od toho, že se tento den Jidáš škaredil na Ježíše Krista. Podle lidové víry se tento den nesmí nikdo mračit, neboť by se škaredil po všechny středy v roce. Zelený čtvrtek je dnem Poslední večeře Páně. Lidé vstávali časně a omývali se rosou, aby se tak chránili před kožními nemocemi. Na Zelený čtvrtek se také pekly jidáše, jejichž tvar symbolizoval provaz, na němž se oběsil zrádný Jidáš. Večer se v kostelech konala mše, po které kostelní zvony odletěly do Říma. Ve chvíli, kdy zvonily naposledy, bylo radno zacinkat v kapse mincemi, aby se člověka držely peníze. Hospodyňky zase měly v ten moment zamést dům, protože tím na celý rok odehnaly šváby a blechy, a hospodáři třásli ovocnými stromy, aby je probudili k životu a plodnosti. Časně se vstávalo také na Velký pátek. Tento den se nesmělo jíst maso a lidé si neměli nic půjčovat, jelikož půjčená věc se mohla očarovat. Na polích a v sadech se nepracovalo, aby se nehýblo se zemí. Zato země se "hýbala" sama a otvírala své poklady. Biskupové a opati na Zelený čtvrtek umývali nohy 12 starcům, na paměť toho, že tak Ježíš Kristus stejně učinil i dvanácti apoštolům. Tento zvyk držel i rakousko-uherský císař František Josef I. Taky kostelní zvony zněly při mši na Zelený čtvrtek naposledy a pak umlkly až do Bílé soboty, neboť "odletěly do Říma." Chybějící zvony nahradili mládenci s řehtačkami a hrkači. V některých vesnicích můžete řehtačky slyšet dodnes, přičemž hoši pak za "rámus" od místních dostávají výslužku.

Velký pátek, den ukřižování Ježíše Krista je v katolické liturgii dnem hlubokého smutku, ale i dnem, kdy je třeba myslet na spásu. Mše se nekoná a bohoslužba je složena jen z čtení textu a zpěvu. Lidé se na Velký Pátek ráno myli v potoce, aby se uchránili před nemocemi. Podle lidové víry se tento den otvírala země, aby vydala své poklady. Noc ze soboty na neděli je Velkou nocí, která dala svátkům jméno a kterou začíná oslava Kristova vzkříšení. Na Velikonoční neděli pak připadá Boží hod velikonoční, opět se odhalují oltáře, předtím na znamení smutku zastřené, a konají se slavnostní bohoslužby. Na slavnostním stole nesměl chybět velikonoční beránek - symbol Kristovy oběti. A následuje Velikonoční pondělí, nebo taky Červené pondělí, ke kterému se sice nějaké významné liturgické úkony neváží, ale je to den pomlázky a toto tradice se dodnes udržuje. Chlapci a muži chodí s pomlázkami, obyčejně zhotovených z vrbového proutí, opatřených pestrými stuhami, a šlehají jimi dívky a ženy, za což dostávají malovaná vajíčka, kraslice.

Pověst o velikonočních vajíčkách

Když Pán Ježíš Kristus a sv. Petr chodili po světě, přišli do vsi a v jednom stavení poprosili chudou chalupnici o kousek chleba. Ta však v celém domě neměla ani suchou skývu, ale přece chtěla hosty náležitě uctít. Vzpomněla si, že má ve spíži odloženo několik vajíček, která chtěla následující den prodat na trhu ve městě a zakoupit za ně dětem trochu mouky. Vajíčka uvařila a nabídla je hostům. Ti pojedli, pěkně za jídlo poděkovali a odešli. Jaké však bylo překvapení chudé chalupnice, když se zbylé skořápky od vajíček proměnily v ryzí zlato. A tak od těch dob ženy a dívky na Velikonoční pondělí dávají mužům i chlapcům vajíčka na důkaz dobré vůle, lásky a přátelství. Aby se alespoň přiblížily k těm zlatým z pověsti, tak je zdobí barvami, nebo je krásně namalují.

Pověst o odlétání zvonů do Říma

Vždy na Zelený čtvrtek po odeznění modlitby Sláva na výsostech Bohu (Gloria in excelsis Deo) bohdalovské zvony umlkají a spolu se všemi ostatními odlétají do Říma pro požehnání svatého otce. Letí zcela tiše. První ty nejstarší, které znají cestu, na konci všechny malé, aby se neztratily. Průvod uzavírají Zikmund z chrámu svatého Víta a Marie z Týnského chrámu - největší české zvony, které již po léta slouží jako stráž těch ostatních. Kudy přesně zvony letí a jak překonávají Alpy, není známo, jsou ale na tomto letu neúnavní - není zpráv o tom, že by snad některý z nich let nevydržel nebo se cestou ztratil. Pokud by některý zvon neodlétl, přineslo by to obci neštěstí. Když zvony doletí, papež jim požehná za věrné služby a zvony letí zpět. Na Bílou sobotu po Gloria se vrátí a zvoní Bim Bam - Byl jsem tam! Byl jsem tam.