Kapitola tak trochu adventní

Tato kapitola je tak trochu nostalgická. V čase mezi vánočními svátky a čekáním na příchod nového roku 2022 chci  v této době Covidové, připomenout, jak jsme dříve prožívali advent a vánoce u nás v Bohdalově. Snad v tom také i vy najdete trochu vzpomínek na staré dobré časy. 

Stejně jako před pár desítkami roků nazpátek, začalo i v roce 2021 všechno první adventní nedělí. Pan děkan Peňáz ohlásil od oltáře tradiční rorátové pobožnosti.( Roráty, z latinského rorate "rosu dejte" představují specifickou podobu ranní mariánské mše v době adventní a jejich tradice se zachovává už od doby Otce vlasti Karla IV.). Stejně jako v letech minulých jsme si s přítelem Petrem dali závazek a tentokrát ho dodrželi. Každý pátek, hodinu před svítáním, tedy v 6. 30 hodin, se nás několik málo sešlo v kostelních lavicích. Oltář byl osvětlen pouze světlem svíček a jímavá atmosféra promrzlého kostela mi znovu připomněla dobu mého dětství, zhruba před 60 lety.

Tehdy jsem chodil ministrovat do kostela, ale zároveň jsem z povinnosti musel ve třetí třídě složit pionýrský slib. Dobře si vzpomínám, na asi jediný pohlavek, který jsem dostal za dobu své školní docházky. Bylo to brzy ráno a já jsem po ministrování od oltáře, kde sloužil pan farář Šenkýř, vybíhal od kostela přímo do dveří školy. Po cestě jsem z kapsy vytahoval zmuchlaný červený šátek a pokoušel se ho v běhu uvázat. Jenomže ve dveřích historické školní budovy stál sám pan ředitel, soudruh Blaha. " To si říkáš pionýr?, takhle se zachází s pionýrským šátkem?" Lup, a už jsem měl za uchem pohlavek. Hlava mi jenom poskočila a rychle jsem zapadl do dveří své třídy. Vzhledem k rodinnému třídnímu přesvědčení mi to až zase tak nepřišlo líto. Ministrovat jsem chodil dál a o pár let mi soudružka pionýrská vedoucí připnula odznak vzorného čtenáře a pionýrského kronikáře. Taková to byla doba.

Další vzpomínka už patří do let dospívání, kdy se přiblížila doba krátkého politického rozjasnění. V kostele jsme stavěli betlém a zdobili vysoké vánoční stromky. Pan farář nás jako malé muzikanty zařadil do pěveckého kroužku a ze zpěvníku Hlaholík, který mám dodnes schovaný, jsme prozpěvovali tehdy docela moderní rytmické písně. Tatínek se svými muzikanty připravoval troubení koled z kostelní věže, a protože doma zbyla jedna basován trumpeta, tak mě narychlo zařadil do kapely. Zahrál jsem sotva pět tónů, ale zážitek z nočního troubení před půlnoční Mší svatou to byl nezapomenutelný. To už se, ale psal  rok 1968.

Další kapitola trvala dlouhých dvacet roků. Hráli jsme jinou muziku, ženili se a pan farář Šenkýř umřel. K vánočnímu hraní jsme se vrátili hned o vánocích revolučního roku 1989. S kapelníkem Luďkem Kirchnerem jsme zorganizovali vánoční vystoupení našeho swingového orchestru na žďárském náměstí a v následujícím roce už jsem seděl s tátou za pultem vánočního orchestru, který doprovázel Rybovu mši " Hej Mistře " Bratr Olda zpíval sólo a zřejmě to znělo dohromady dobře. Za tu zimu jsme měli několik repríz. Společně jsme také hráli v malém kostelíku v Krucemburku, kde před večerní Mší přišel na kůr pan farář a počastoval nás všechny sklenkou ostré slivovice. Na otázku: " Velebný pane, to se v kostele může?, odpověděl s nadhledem: To si myslíte, že by Pán bůh chtěl, aby jste mu hráli v takové zimě falešně?". Ladilo nám to dobře a na faře jsme pak dopili i ten zbytek.

Dlouhé roky jsem pak působil ve Žďáře a až v posledních letech jsem znovu začal prožívat Vánoční svátky v rodném městečku. Ve zdejším kostele jsme několikrát hráli koledy s Horáckou lidovou muzikou, ale také spolu s přáteli z RUNOKRu zorganizovali několik vystoupení a vánočních přednášek. Poslední dva covidové roky tomu bohužel nepřály a tak jenom doufejme, že se zlé větry přeženou a příští Vánoce už budou znovu jako dřív.