Příběh od závodního volantu

.Příběh autokrosu 2

Bohumil Křesťan ( 1939 - 2009 ), patřil od mládí mezi zanícené motoristy. Spolu s bratrem Josefem převzali po otci řízení bohdalovské cihelny a malého rodinného zámečnictví. Dílny, která se pak na dlouhou řadu roků stala vyhlášeným motoristickým vývojovým střediskem. Otce Bohumila ( jak mu budeme říkat ), vždycky bavila rychlá kola a tak po několika sezonách v motokrosu a na motokárových okruzích přesedlal po roce 1970 na tehdy zcela nový a atraktivní sport - autokros. Rozdíl mezi těmito disciplínami nebyl jenom ve velikosti a rychlosti strojů. Novým faktorem se stala robustnost, spolehlivost a především kvalitní a výkonný motor. A také odvaha a bojovnost. Vývoj strojů totiž limitovaly pouze kubíky v motoru. Jinak bylo technicky povoleno prakticky úplně všechno.

Mohli bychom říci, že ke slovu opět přišly zlaté české ruce, vynalézavost a schopnost improvizovat. Kolem otce Bohumila se sešla skvělá parta nadšenců. Ti byli ochotni nejenom přispět svým dílem a šikovností, ale především časem. Hodiny, dny a často i noci strávené v dílně u cihelny. Neboť s otcem Bohumilem nebylo snadné držet krok. Někdo postavil doma traktor, někdo cirkulárku, někdo i na potoce vodní elektrárnu. Z materiálu, který se dal sehnat za pár korun, nebo který věnoval socialistický stát. U Křesťanů se stavěla závodní auta. Za zhruba deset let aktivního závodění otce Bohumila to bylo 14 prototypů. Každé auto jiné, každé hodno profesního obdivu. A výsledky? Pět titulů mistra ČSSR. Desítky bodovaných míst v pohárových závodech. Respekt v závodním i konstruktérském republikovém kolektivu. Otec Bohumil se stal pojmem. Mezitím mu u bohdalovské cihelny dorůstal korunní princ. Bohumil - Bobeš mladší. Zatímco táta trávil všechen mimopracovní čas v dílně nebo na závodech nasával malý Bobeš za jeho zády vůni benzínu. Ve dvou letech ho táta poprvé posadil za volant motokáry a ve čtyřech objel slavnostní zahajovací kolo v motorové dětské závodní formuli, kterou mu táta přes zimu postavil. Bylo to na žďárském nádraží, kde mezi hromadami starých pneumatik vyrostla na víkend rychlá motokárová trať. Zatímco otec konstruoval autokrosové speciály a na tratích je často převracel kolama vzhůru, vychodil Bobeš devítiletku a šel se učit mechanikem chladírenských zařízení. Do autokrosové dílny ho mistři specialisté mezi sebe moc nepouštěli a tak čekal na chvíli, kdy bude moci prověřit tátův monopost. Jednu povinnost mu táta totiž přece jenom přidělil. Po každém závodě, nebo zkušební jízdě pořádně umýt a vydrbat jeho závodní buginu. Byla to tedy jenom otázka času. Když táta jednou odešel stranou, skočil Bobeš za volant a rozjel se cestou kolem zahrady do polí. Problémem na tomhle speciálu bylo, ale řazení. Tři rychlosti, které šly pěkně ztuha. Táta slyšel přes okno zvuk motoru a jenom stačil vyběhnout před dům. Bobeš už řadil za tři a smykem objížděl sousední zahradu. Bokem stačil jeden sloupek plotu ohnout. Jenom to pořádně zadunelo. Bobeš rychle srovnal směr a už si to uháněl po polní cestě k lesu. Tam to elegantně otočil. Ještě si pomohl zpátečkou, se kterou měl občas problémy i mistr republiky. Když zastavil před dílnou, nečekal nic jiného, než pár pohlavků. Táta, ale jenom kroutil hlavou. Jak s to tam řadil? Jako by ti to tam skákalo samo. Šli spolu narovnat sousedův ohnutý plot a od té chvíle začala malému Bobešovi druhá škola. Dnes už ani neví, kolikrát musel rychle odstartovat proti vratům garáže a těsně před nimi zatočit volantem do pravého úhlu a na plný plyn uvézt auto do smyku. Zpomalit a přibrzdit se naučí jezdit každý, ale s tím se nevyhrává. Kolikrát otočil auto na střechu, tedy na vrchní rám, to už taky nikdy nespočítá.

V létě roku 1978 odjel team otce Bohumila k předváděcím závodům do Jugoslávie. Čechoslováků tam jelo víc a diváci trať zaplnili do posledního místa. Dvacet nebo třicet tisíc jich tam mohlo být. Jenomže pořadatelé zapoměli, či nevěděli, že suchou trať je zapotřebí stále kropit. A tak se už po prvním průjezdu zvedla kolem aut mračna písečného prachu. Auta už tehdy dosahovala na rovinkách, možná i 120 kilometrovou rychlost a Češi přijeli předvést opravdové závody. Bohumil Křesťan vlétl do každé zatáčky naplno. Auto o kolo zpět před ním zvířilo oblak prachu a otec Bohumil na málo známé trati přehlédl skok s protisvahem. Nestačil zpevnit zádové svaly, ani se opřít poradne do sedacky. Výsledkem byl prudký náraz. Při normální viditelnosti by s ním počítal, ale tady byl výsledek katastrofální. Dvojitá kompresní zlomenina páteře.

Závodníci byli samozřejmě pro případ úrazu pojištěni, ale něco takového, jako potkalo Bohumila, představovalo týdny, možná měsíce v nemocnici. A v cizí zemi. Team WBK ( Wartburg - Bugy - Křesťan ) jezdil po závodech s upraveným autobusem Ikarus. Do zadních dvoukřídlových dveří se po dvou fošnách vystrkala a upevnila bugina. V předním prostoru pak bylo kuchyňské a sociální příslušenství. Přes sedačky pro posádku se tedy položily obě fošny a na ně se pásovými gumami přikurtoval zraněný a znehybněný mistr republiky. Při opatrné a plynulé jízdě to do brněnské úrazové nemocnice trvalo víc než 24 hodin. Pak následovalo několik měsíců v sádrovém krunýři a konec závodní kariéry.

To co by jiného poznamenalo a osudově zklamalo na celý život, otevřelo před tátou a synem Křesťanovými nové možnosti. Z otce Bohumila se stal opravdový a respektovaný šéf teamu a Malý Bobeš, jak mu už nikdo ani jinak neřekl, nastartoval k oslnivé závodní kariéře.