Historie farního kostela

Budova farního kostela zasvěceného památce sv. Vavřince na rudoleckém panství Collaltů se nachází v té době významem druhém centru jejich zdejších statků. Tím se stal vedle Měřína také Bohdalov.

Podobně jako v Měříně i zde je jádrem kostela  značně starobylá stavba, opět svým typem poměrně neobvyklá. Přestože v průběhu prvního století collatovské držby Rudolecka a Měřínska dochází k výrazné přestavbě svatyně do dnešní podoby, nejstarší kostel se přesto zčásti dochoval v téměř neporušené podobě.

Zbytkem starého středověkého kostela, zbudovaného v polovině 13. století, je dnešní sakristie, připojená za východním závěrem kostela. Představuje původní čtvercové kněžiště, zaklenuté výjimečně dobře dochovanou žebrovou klenbou do kříže. Tento kostel se v písemných zdrojích ponejprv připomíná v roce 1360, kdy se spolu s městečkem nacházel v rukou Lichtenburků. Představoval neobvyklý typ vrcholně středověkého pevnostního kostela, vyznačujícího se především až výjimečnou sílou zdiva. Ta dnes v presbytáři dosahuje cca 1,7 metru.

V prvních desetiletích 17. století, za držby statku Janem Rafaelem Chroustenským z Malovar, byla bohdalovská fara spravována nekatolickými kněžími, kteří zde setrvali až do porážky stavovské vzpoury a zabavení rudoleckého panství Chroustenským. Následné období, především obnovené zřízení zemské, sjednotilo v českých zemích dosud značně rozvolněnou náboženskou strukturu určením jediného povoleného náboženství. Tehdy se stal bohdalovský kostel filiálním k Měřínu, a to spolu s kostelem v nedaleké Zhoři. Blízká fara byla pronajata, zčásti zde však i nadále přebýval kněz. Teprve v závěru šedesátých let 17. století je samostatná farní správa v Bohdalově opětovně obnovena, zhořský kostel je pak připojen k Bohodalovu jako jeho filiála.

Za Collaltů dochází k výrazným stavebním úpravám bohdalovské svatyně. Její značně neobvyklý charakter, především pravidelný protáhlý nečleněný vnitřní prostor bez odděleného presbytáře a stopy někdejších tribun ukazují na prodloužení středověké lodi již dříve, za posledního Chroustenského z Malovar ve stylu luteránských kostelů. Zřejmě současně byl uzavřen starší vítězný oblouk a středověké kněžiště se stává sakristií nového kostela. Po převzetí rudoleckého statku Collalty jsou tribuny odstraněny a kostel je upraven do podoby volné jednolité haly. Snad teprve tehdy vzniká před západním průčelím kostela výrazná hranolová věž, dnes nápadně dominující celému okolí Bohdalova, která však můře být rovněž součástí předchozí přestavby objektu za Chroustenských. V každém případě z iniciativy hrabat Collaltů vzniká dvojice bočních kaplí s oratořemi v patře, přístupných koutovými válcovými schodišti. Se starší collaltovskou etapou je možné spojit rovněž zaklenutí kostela. V závěru raně barokních úprav dostává kostel svoji vnější podobu, dodnes jen velice málo pozměněnou. Ve třicátých letech 18. století je pak nově vybaven interiér stavby, kde je zřízen dnešní monumentální oltář.

S rodem Collaltů je spojena také výstavba nedaleké fary, která zřetelně proběhla v několika stavebních etapách. Z rané doby působení Collaltů na Žďársku spolehlivě pochází zadní trakt složitěji řešené farní budovy se střední komunikační chodbou a obytnými prostorami po stranách. Všechny tyto místnosti jsou vybaveny raně barokními výsečovými klenbami, v první polovině 18. století doplněnými ve vrcholech štukovými ornamenty. Zajímavé řešení skýtá pak klenba menší zadní místnosti fary, jejíž klenba je na hranách opatřena štukovými profily, symbolizujícími gotické žebrování. Přední díl fary směrem ke kostelu je pak dílem nejspíše teprve závěru 18. století, jak napovídají na Žďársku typické klášterní klenby se segmentovými výsečemi.

Stejně jako i většina dalších historických staveb v regionu nabízí i areál kostela a fary v Bohdalově celou řadu dokladů působení italského hraběcího rodu Collaltů. Jejich vliv se zde, na rozdíl od starobylé složitěji členěné svatyně v Měříně, mohl výrazněji rozvinout, k čemuž přispěla i předešlá pozdně renesanční přestavba. A podobně jako i jinde i zde si kostel zachoval svoji "collaltovskou" tvář i v dalších staletích až do dnešní doby